Komponované rodiny lépe zvládají konfliktní situace a rodiče bývají tolerantnější. Vztahy mezi dětmi a třetími rodiči bývají často velmi pěkné, ale neznamená to, že se navzájem milují automaticky a že je to pro ně povinností.
 Velký rodinný dům
Role nevlastního otce či matky bývala nebyla v minulosti vnímána moc pozitivně a není tak příliš vnímána ani dnes. Je rozdíl, pokud se tímto rodičem stane žena či muž. Protože děti většinou zůstávají v péči matky, tak to bývají často muži, kteří žijí s novou partnerkou a jejími dětmi a do tohoto soužití pak vstupují i jeho vlastní děti. Muž je vnímán jako zachránce, hrdina, jenž zachrání ženu, která žila sama s dětmi. Naopak žena je vnímána jako ta, co odvedla muže od rodiny a přitom to tak být nemusí.
 
V komponovaných rodinách vše probíhá rychleji – partneři nemají čas na dlouhé randění a poznávaní se, netrvá dlouho než se sestěhují a pořídí si děti, ale musí se od samého začátku starat o různě velké děti, při jejichž péči rychleji odhalí pozitivní i negativní charakterové vlastnosti partnera.
 
Samozřejmě se může vynořit i řada nepříjemných situací a takové soužití vyžaduje velkou dávku tolerance. Často se stává, že rodiče dávají nevlastním dětem méně lásky nebo nižší kapesné než vlastním. Děti by neměly mít pocit nespravedlnosti nebo na sebe žárlit. Spoustu negativ ale vzniká i v běžných rodinách.
 
Žádný rodič však nemůže být stoprocentně dokonalý a výkonný. Nelze dělat dobře všem okolo, ale na prvním místě by se měl každý starat o to, aby bylo dobře jemu a když je mu dobře, tak se dá spousta věcí zvládnou lépe.
 Usmívající se rodina
Je utopií myslet si, že lze mít dokonale fungující rodinu, kde se mají všichni rádi. Čím více dětí žije ve společné domácnosti, tím více je u nich rušno a partneři musí svou pozornost o to víc dělit. Nikdy by ale neměli zapomínat na svůj partnerský vztah – ten by měl být na prvním míst a teprve potom, děti, protože všechny jednou z hnízda vyletí.